Zamyšlení nad nezodpovědností

20. 02. 2019Martin ChocholaOdborný článek

Pamatujete si, kdy jste poprvé jako děti pronesli onu kouzelnou formuli „Ale já za to nemůžu!“?

Děti si ji osvojí poměrně v raném věku, obvykle jakmile začnou tušit, že za to, co provedly, bude ze strany dospělých následovat trest. Zbavení se viny, nebo chcete-li přehození zodpovědnosti na někoho jiného (nebo něco jiného), je jeden ze základních sebezáchovných mechanismů, které dítě získává (odkoukává od dospělých). Mechanismus, který startuje v okamžiku, kdy vyhlídka na trest – ať už v podobě fyzického („seřežu tě vařečkou!“), psychického („žádné Lego!“) nebo emocionálního („nebudu tě mít ráda!“, nebo se rodič jen tváří smutně, zklamaně…) – je pro dítě příliš ohrožující.  

Nevyjde to vždycky, občas se dítě trestu nevyhne, ale stačí, aby párkrát rodič či učitel zapochyboval a… na světě je použitelná strategie zvládání obtížných situací, kterou si v sobě ukládáme pečlivě a hluboko, protože něco takového je cennější než zlato.  

Zajímavé je rozklíčovat situace, v nichž se tyto zvládací mechanismy začínají u dětí objevovat. V naprosté většině jsou to totiž situace, kdy si dítě, byť na malou chvíli, dovolilo použít svou vlastní hlavu, a udělalo něco podle sebe. Jen podle sebe. Ne podle představ maminky, tatínka, babičky, paní učitelky… A dospělým se to nehodí do krámu. A tak ve jméně výchovy, socializace, morálky a dobrých mravů představují dítěti svůj svět a dělají ho černobílý. Tohle je správné, je to v pořádku, tak to má být. A tohle je špatné, v pořádku to není, a když takové, milé dítě, budeš (budeš dělat, říkat, chovat se…), bude následovat trest. Dítě bohužel není schopno zatím ještě rozlišovat, co z této dichotomie smysl má (a často je vyžadováno vyšší moci), a co jsou pouhá přání, sny a projikované potřeby dospělých.  

Kdo se v tom má vyznat!

Dětský svět se tak začíná plnit autoritou formulovanými příkazy, zákazy a hranicemi, přičemž mnohé postrádají pro dítě smysl. Vedle sebe tak stojí zákaz mlátit mladšího bratříčka, povinnost chodit do školy, nutnost zahrát na housle bez chyby Beethovenovu Osudovou, fakt, že kluk přece nenosí růžovou, zadání mít rád dědečka (i když je nezajímavý a divně zavání) a v supermarketu neběhat a nekřičet. Kdo se v tom má vyznat?

S exponenciálně narůstajícím množstvím norem, které jsou dítěti představovány a následně vyžadovány, se radikálně zmenšuje prostor, v němž by si dítě mohlo vytvářet normy vlastní. A dále, protože vnější normy jsou dítěti v naprosté většině (čest výjimkám) pouze direktivně stanovovány, bez větší snahy zajistit též pochopení smyslu a funkce těchto direktiv, dítě nemá šanci se systémově naučit etice (dnes často označované jako „kritické myšlení“, tedy schopnosti zkoumat principy, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím vůle). Dítě je tak přímo vedeno k tomu, aby přijímalo normy zvenčí, od (nejlépe formálních) autorit, a pokud možno nepřemýšlelo.

A pokud se vyžadovanou vnější normu nepodaří naplnit? Pak tu máme naše „ale já za to nemůžu!“. Zatímco v raném dětském věku šlo o smysluplný zvládací mechanismus, mnohé děti princip zbavení se zodpovědnosti chytnou za pačesy a začnou jej (pro sebe) velmi užitečně využívat.

„A proč to máš číst?“ „Protože mi to řekla paní učitelka.“ „Proč si do Pepíčka strčil?“ „Protože mě k tomu Lojzík navedl.“ „Proč nemáš úkol?“ „Protože mi to máma nepřipomněla.“ „Učil ses vůbec?“ „Učil, ale táta říká, že celá naše rodina je na matematiku marná.“ Dalších příkladů snad netřeba…

Taková úleva… 

A tak jde čas. V pubertě, tom krásném období, jehož smyslem je psychická individualizace, odpoutání se od rodičů a postavení se na vlastní nohy ve vlastním světě, má naprostá většina rodičů (oprávněný) strach. Strach nechat dítě zkoušet, experimentovat, občas si nabít pusu, občas dělat věci těmi složitějšími cestami… Snaží se svou ratolest chránit a dělat pro ni vše z jejich pohledu to nejlepší, co mohou. Paradoxně, s mladým člověkem stále zacházejí jako s dítětem, a ne jako s partnerem sobě rovným. Část mladých se vzepře, revoltuje, zatratí rodiče a najde si jiné vzory, část se přizpůsobí.  

Myšlenka, že by si mladý muž nebo mladá slečna mohli vzory vytvářet sami v sobě, ze sebe, že by si mohli vytvořit svůj vlastní svět, kde platí jejich pravidla (která jsou navíc v podstatě kompatibilní se systémovými pravidly společnosti) je natolik nová (puberťáky k tomu nikdo nevede) a natolik těžká a náročná (protože se jedná de facto o plnou zodpovědnost za svůj život), že se v naší společnosti prakticky nevyskytuje.   

A čas jde dál. Z mladých se stávají dospělí, a svět dospělých se dále plní dalšími a dalšími formulovanými zákony, předpisy, směrnicemi, nařízeními a marketingem. Už jen pamatovat si to všechno dá fušku, natož pak se tím řídit. A ještě o tom přemýšlet? Ale kdeže…

„Vezmeme se v kostele, jinak by to babička nepřežila.“ „Musím to dodělat, šéf by se jinak zlobil.“ „Mám už dva roky starý telefon, musím si koupit nový model.“ „Naše dítě nesmí dostat trojku z matematiky.“ „Nelíbí se mi, jak se chová, ale neřeknu mu to, aby se neurazil.“ …

Všechny tyto výroky (a že jich je v životě nepočítaně) mají jedno společné: pocit jakési vnitřní nepohody. Pocit, že říkám a dělám věci, které musím, které by se měly, které chtějí ostatní. Říká se tomu žít život druhých – tak, aby byla spokojená společnost, firma, tchýně, sousedka i instalatér, který přijde opravovat topení. Ale kde je pak náš život? Co chceme, upřímně chceme, my?

„Co v životě opravdu chcete?“ je pro dospělého člověka těžká otázka. Má-li se zamyslet a prokousat se povinnými frázemi typu „šťastná rodina“ (díky, morálko) a „hlavně zdraví“ (díky, marketingoví géniové farmaceutických firem), dostane se do oblasti, kde zeje… pusto a prázdno.

Pokud se někdo pustí do důkladného, pečlivého a dlouhého hledání (či spíše tvorby) odpovědí na tuhle otázku, většinou toho rychle nechá. Už první náznaky odpovědí, které se rýsují, totiž předznamenávají fakt, že by se dotyčný musel podívat sám sobě do očí a následně zjistil, že už pouhé pojmenování toho, co v životě opravdu chce, tak trochu vede k tomu, že si převrátí život vzhůru nohama.

A to je komplikované. Po x letech změnit životní styl, odejít z práce, odejít od rodiny, zpřetrhat sociální vazby a začít znovu a jinak, zahodit vše (nebo většinu) toho, čeho dosáhl, přes co si definuje svůj úspěch a důležitost… To není příliš lákavá vidina. A tak se vzdáme přemýšlení „co by, kdyby“, a vrátíme se k placení složenek, utěšování brečícího dítěte, přípravy na zítřejší meeting a plánování víkendové návštěvy prarodičů. A život jde dál.

Jde dál, protože máme jednu geniální schopnost. Jako dětem nám pomáhala v kritických situacích. Jako puberťáci jsme ji geniálně využívali. Jako dospělí jsme si z ní udělali standard, a už o ní vůbec nepřemýšlíme, naskakuje automaticky. Je to schopnost zbavit se zodpovědnosti a hodit to na druhé. Taková úleva!

I vy chcete být zavření v hospodě čtvrté cenové?

Chodíme světem a ani si neuvědomujeme, že zodpovědnost za svůj život rozhazujeme všude kolem a příčiny našeho ne/štěstí přisuzujeme druhým lidem a jevům mimo nás. Za něco můžou rodiče (tak nás vychovali), za něco geny (s tím nejde nic dělat), něco předpoví horoskop, za něčím stojí skvrny na slunci nebo počasí. Manažeři nemohou dělat dobře svoji práci, protože mají neschopné podřízené, podřízení nemohou dělat svoji práci, protože mají neschopné manažery. Partnerský vztah jde do kytek, protože ona ztloustla a už není sexy. A taky proto, že on jen civí na televizní obrazovku a na mě mu vůbec nezáleží. Děti zlobí, protože mají ADHD, to určitě chytly ve škole! Věci se takhle dělají proto, že se tak dělaly vždycky, a protože je tak dělají všichni. Anebo je to vůle Boží. A s tím se nehne. 

Odvrhnout zodpovědnost za svůj život je tak jednoduché! Stačí si najít nějakého viníka, nejlépe takového, který se nemůže bránit (tzv. zákon padajícího… vítečeho), a je vystaráno! Nemusím složitě přemýšlet a dřít, stačí jen dělat a říkat to, co se mi řekne. Nemusím nic rozhodovat, a pokud přece… když to náhodou nevyjde? Já nic, já za to nemůžu!

A pocit vnitřní nepohody? Stačí v tom nebýt sám a obklopit se lidmi, kteří to mají podobně. A sdílet. Označovat viníky veřejně, a dávat jim to pořádně sežrat. Zkuste někdy nějakou hospodu čtvrté cenové kategorie. V každé takové sedí pár štamgastů a nadávají – nadávají na politiku, na fotbal v televizi, na vrchního, že je pomalý, i na to pivo, že chutná nějak divně. Odchází s čistou hlavou, žádné pochybnosti. A zítra přijdou znovu, aby si společně zanadávali a zanotovali, jak ten svět stojí za starou bačkoru. Zbavení se zodpovědnosti dotažené k dokonalosti.

A až se jednou, až bude stařec ležet na smrtelné posteli, vnučka zvídavě zeptá: „A dědečku, jaký si měl vlastně život?“, stařec se jen ušklíbne a obrátí se k ní zády. Nemá totiž co říct, svůj život nežil. Ale co je jedna nepříjemná situace oproti pohodlnému a jednoduchému životu?


Pokud jste dočetli až sem a máte pocit divného šimrání kolem žaludku a chuť začít být laskaví sami k sobě, pak se přihlaste do našeho systemického výcvikového programu. A nebo si pro začátek vyzkoušejte náš program Úspěšný člověk.

Zboží bylo přidáno do košíku

Svět, kde lidé nehledají problémy, ale hledají…