Supersilné motivátory a blokátory našeho konání. Pro náš autopoietický systém mají svůj význam, smysl, kterému často nerozumíme nebo ho neakceptujeme. Často se snažíme se strachy a úzkostmi bojovat a bez úspěchu na ně používat nejrůznější techniky. Systém se brání, spirála se roztáčí, až nakonec žijeme v permanentní úzkosti a ve strachu z toho, abychom neměli strach. Pojďme se na strachy a úzkosti podívat ještě jinak – jak jsou postavené, na jakých principech fungují a jak s nimi pracovat na úrovni myšlení.
Máme za sebou čtvrtý letošní Systemický seminář, tentokrát na téma Úzkosti a strachy. Téma temné, evidentně však lákavé, neb počet zájemců převýšil počet našich křesel a k původnímu jsme přidávali i druhý termín. Systemici se nebojí! (Anebo bojí, a proto jdou na seminář). A o čem šla řeč? Shrnout to do několika vět je pekelně těžké a těžce redukující, ale pro představu uvádíme alespoň ty nejzásadnější závěry:
Strach i úzkost jsou naši kámoši, kontrolky, které nám signalizují, že je v systému něco blbě. Zbavovat se jich, krotit je, bojovat proti nimi je holý nesmysl. Naopak, je potřeba je přijmout a zkoušet si konstruovat, co se nám vlastně snaží říci. Třeba že nenaplňujeme svoje životní teorie, jdeme proti své filosofii... a strachy a úzkosti nám v tom hlídají pr... záda.
Strachy, které mají (zdánlivě) jasnou příčinu (viníka, spouštěč), se zdají být na zpracování lehčí než úzkosti, které prostě jsou, jen nevíme proč. Opak je pravdou. Pojmenovaná příčina strachu je v 99% případů zástupná. Strach z pavouků mi říká, že mám řešit sebe - ne ty pavouky (což se ale v objektivistickém světě standardně děje). U úzkostí je jednodušší řešit rovnou sebe.
Strach i úzkost jsou prvky autopoietického systému, a jako prvky mají svou funkci. Odstraníme-li je, systém pro zachování funkce vytvoří něco jiného - obvykle silnějšího, závažnějšího, no prostě ještě horšího. Pochopím-li však funkci těchto prvků, můžu se rozhodnout, jakými jinými prvky můžu začít strach a úzkost nahrazovat tak, aby to bylo užitečnější. A nebo taky nenahrazovat, protože setsakra užitečné jsou (jen provozně nepříjemné).
Pokud se můj biologický systém na povel mozkového kmene a amygdaly zalije neurohormony a neurotransmitery strachu, protože se cítí v ohrožení, neudělám s tím nic. To, co si však na základě této hormonální nerovnováhy vykonstruuju jako realitu, je plně v mé moci.
Existuje mraky přístupů k práci se strachy a úzkostmi: analytické, behaviorální, gestalt, medicínské... A systemický. Ten nám říká: nezbavujme se bezhlavě svých strachů! Snažme si vytvořit si smysluplný a přijatelný konstrukt o tom, co se nám strachy (o nás samých) snaží naznačit. I když na to často jdou strašlivou oklikou...
Pokud u sebe uspokojivý konstrukt nenacházím, možná to není signál mého psychického systému, ale systému vyššího, sociálního. Možná je můj strach funkcí pro systém rodiny, firmy, společnosti...
Jízda na tygrovi je naprd. Jet pořád dál a dál už není užitečné, sesednout není možné, neb by nás tygr sežral. A pojmenovat si to je to nejtěžší. Nezbývá než držet se a jet... a cítit úzkost. Ve vztahu, v zaměstnání, v životě. Řešení existuje, jen je obvykle dost radikální. Viděli jste film Teorie tygra?
Provokující, rozšiřující, inspirativní - takové jsou Systemické semináře. Letošní série je u konce, ale nebojte, v roce 2024 budeme pokračovat PĚTI novými tématy!
