Můžeš se rozpůlit, a stejně Ti vyčtou, že ses nerozčtvrtil

06. 05. 2020Martin ChocholaOdborný článek

S nástupem koronavirové pandemie, omezení svobod a změně fungování společnosti v některých oblastech se část lidí dostává do velkých tlaků. I jinak vnitřně velmi silní lidé mají občas pocit, že toho mají plné zuby, a že je to nad jejich síly. Následující úvaha ukazuje model, jak s těmito tlaky pracovat systémově, v rámci našeho myšlení, nejen na úrovni operativních technik zvládání stresu. 


Nová doba, nové tlaky

Od počátku koronavirové pandemie mi čas od času zazvoní telefon, na jehož druhém konci je někdo z blízkých, známých, zákazníků. Občas si volá pro radu, občas potřebuje něco zvalidovat, občas řeší nějaký libový průšvih… nic neočekávaného. A občas… určitá část těchto hovorů je zvláštní. 

Společným znakem je, že to z partnera na telefonu leze jak z chlupatý deky. „Já vlastně nic nepotřebuju, všechno v pohodě, doma dobrý, oddělení funguje, lidi makaj… Ale…“ A je ticho. S mojí větší či menší podporou následně začíná vznikat příběh – příběh plný pocitů viny, méněcennosti, nedostatečnosti. A bolesti. 

I když se lidi snaží, fakt makají – leckdy mnohem více než před coronou, pořád jako by to bylo málo. Ze všech stran se na ně valí enormní a neustálý tlak. 

Tlak na výkon – kdo teď v krizi nedře, neoptimalizuje, nepředělává, neinovuje a neplánuje světlé zítřky, tomu pšenka nepokvete a jakmile epidemie pomine, zapláče nad výdělkem. 

Tlak na vzdělávání – kdo neabsolvuje všechny ty e-programy, webináře a on-line kurzy, které se vyrojily jak houby po dešti, bude po skončení krize zoufale pozadu a nebude se chytat. 

Tlak na pohyb – kdo doma necvičí, nemedituje, nejóguje a neoběhne či neobjede na kole přilehlý park v novém osobním rekordu, toho dožene tělo, ztloustne a dostane infarkt, popřípadě se z toho šíleného stresu složí psychicky. 

Tlak na rodinu – kdo není usměvavý manžel/ka, který pro svou drahou polovičku dělá první poslední, a zároveň vzorný táta/máma, s grácií učící děti vyjmenovaná slova po bé a zasvěcující je to tajů exponenciálních funkcí, kdo nevymýšlí rodině pestrý a atraktivní program a netráví se svými blízkými alespoň deset hodin denně, ten rodině kope hrob a měl by si začít šetřit na rozvodové právníky. 

A aby toho nebylo málo, tlak na solidárnost – kdo nešije roušky, nevozí obědy seniorům, nerozdává desinfekci nebo si jinak neangažuje v dobrovolnické sféře, ten je hnusný sobec, a basta. 

A náš člověk si začíná uvědomovat, že tohle všechno prostě nedá. A že i když se snaží, fakt snaží, s každou další interakcí, s každou novou otevřenou webovou stránkou, s každou další minutou na sociálních sítích si potvrzuje, že tohle už je moc. A že i když se snaží rozpůlit, pořád je to málo – proč se nerozčtvrtil?

Zalézt pod peřinu? 

Pocity viny, méněcennosti a nedostatečnosti jsou jedním z nejlépe fungujících mechanismů našeho života. Jsou to mechanismy útěkové, blokační, mají konzervační efekt – zastavují nás a vrací zpátky, žerou chuť a energii, jsou vyčerpávající… z pohledu biologie a evoluční psychologie se jedná o jeden ze sebezáchovných mechanismů (útok, útěk, únik/útlum) a slouží k tomu, abychom hodně rychle zmizeli z obtížné, náročné nebo nepříjemné situace (kde bychom mohli přijít k úrazu), zalezli do bezpečí svého brlohu a schovali se pod peřinu. 

Paradoxně, čím více budu v dnešní době utíkat a stahovat se, tím silnější tlaky na výkon, vzdělávání, pohyb, rodinu, solidárnost (a další, dosaďte si dle libosti) budu vnímat, a o to větší pocity nedostatečnosti budu zažívat – protože téhle situaci prostě do bezpečí pod peřinu neutečeme.  

Takže, jak s tím pracovat, když útěk nefunguje, únik (alkohol, drogy, excesivní cvičení…) je jen oddálením nevyhnutelného a boj (prostě to všechno zvládnu!) je evidentně nad naše síly? 

Zapomeňte na mechanistické pojetí time-managementu nebo projektového řízení. Ano, můžeme si zkusit týden ještě více rozplánovat, určit si priority, každou volnou minutu našeho času věnovat něčemu smysluplnému – můžeme si udělat dokonalý plán. Nicméně zjistíme, že všechno se tam nacpat prostě nedá. A navíc to není k žití.

Jak to vlastně vzniká?  

Musíme hlouběji – do principů našeho myšlení, na jejichž základě fungujeme a které nás svou existencí významně ovlivňují. 

Jeden z principů, které ve výše pospané situaci hrají nezanedbatelnou roli, je efekt „zkreslení dostupnosti“ – kolega Petr Hložánek k němu napsal podrobnější článek, jehož přečtení vřele doporučuji. Samotné uvědomění, že to, co nám připadá jako velbloud, je jen dobře zabalený komár, může být poměrně úlevné. 

Druhým z principů, který chci nabídnout jako možné řešení zdánlivě začarovaného kruhu, je rozdělení oblastní, odkud se vlastně berou naše potřeby. Protože zmiňované tlaky nejsou nic jiného než potřeby – čím silnější tlak, tím méně uspokojovaná potřeba. Pokud jsem tři dny nejedl a mám fakt hlad (velká potřeba), bude vyvolávat obrovský tlak na to, abych si opatřil něco k jídlu. Pokud jsem se právě nacpal gulášem se sedmi a zalil to dobře vychlazenou dvanáctkou, jakékoliv podněty dalšího jídla budu vnímat jako maximálně obtěžující, a rozhodně ne jako tlak (žádná potřeba, nicméně po čase se objeví tlak na nalezení pěkného místa, kde se lze vyprázdnit).

Zdroje našich potřeb

Takže, kde se naše potřeby berou? Pominu-li čistě biologické potřeby, jejichž uspokojování je podmínkou života, existují dvě velké oblasti, které potřeby generují.

První oblastí jsem já sám. Můj vnitřní svět, postavený na mé filosofii, mých hodnotách, mojí etice. Můj vnitřní svět je plně v mé gesci, sám si ho vytvářím a jsem za něj plně zodpovědný, a to mi umožňuje volbu – výběr toho, co ve svém životě chci (popřípadě nechci). Sám sobě vytvářím potřeby a pak si je s radostí naplňuju, uspokojuju svou touhu. Pokud si vytvářím tlaky, jsou to moje tlaky a mám dobré racionální i emoční vysvětlení, proč si to dělám. Hořekování nad tím, že chcichci se rozvíjet, chci být víc v pohybu, chci přestavět obývák, chci si koupit nové šaty… je nesmysl. Tahle oblast problém nebývá, naopak, čím více potřeb si v životě uspokojuju, protože chci, tím je život příjemnější. Tak pojďme dál. 

Druhou oblastí je vnější prostředí – svět okolo. Vnější svět plný normativů, příkazů, zákazů, směrnic a zákonů. Stát, firma, rodina, klub kaktusářů a vlastně jakýkoliv sociální systém, jehož jsem členem, generují povinnosti, které naplňovat musím (případně nesmím). Tedy nemusím, pokud ale nebudu potřeby systému akceptovat a naplňovat (alespoň v nějaké větší míře), daný sociální systém mě velmi rychle vyloučí, případně ho dobrovolně opustím já. Na první pohled se zdá, že tyto zvenku generované potřeby, které naplňovat musím, mohou způsobovat komplikace. Musím platit daně (a poplatek klubu kaktusářů). Na dálnici nesmím jezdit více než 130 km/h. Musím pro dítě zajistit povinnou školní docházku. Musím dodržovat dress-code… Musím toho opravdu spoustu, neboť mám strach, že pokud potřeby vnějšího prostředí nebudu naplňovat, budu vyobcován ze sociálních systémů, ve kterých být… chci. A toho se bojím. 

Ano, některé věci, které musím, se mi příliš nelíbí (minimálně emocionálně), ale přesto jsem je schopen akceptovat, protože ve vyšším smyslu jsou cestou, jak dosáhnout toho, co chci. Pokud chci žít v této zemi, mít tuto práci, rodinu a stýkat se s ostatními kaktusáři v klubu, je to, co musím, určitou daní za to, co ve finále chci. Tedy brblám, že platím daně, ale platím je dál – protože chci (racionálně jsem se rozhodl) žít tomto státě. Je to něco za něco. Vždycky se můžu rozhodnout pro jinou variantu (odstěhovat se, rozvést se, změnit práci, založit nový, lepší klub kaktusářů…). I když kategorie musím není tak příjemná jako kategorie chci, díky racionálnímu vysvětlení, že jde vlastně jen o drobné komplikace na cestě k tomu, co chci, ani tyhle potřeby, které musím naplňovat, nevyvolávají pocity z úvodu našeho zamyšlení. Vyvolávají maximálně vztek, hněv a naštvání, rozhodně ne pocity viny, méněcennosti nebo nedostatečnosti. 

Obě oblasti se v průběhu života samozřejmě mohou prolínat: vedle potřeb, které jsou čistě moje a já sám jsem si je vytvořil (na jedné straně) a potřeb, které jdou plně zvenčí a já jsem se je rozhodl akceptovat (na straně druhé), se samozřejmě může stát, že některé s potřeb jdoucích zvenčí si internalizuji a stanou se mými vlastními. Popřípadě mé vlastní potřeby šikovně využívám pro naplňování potřeb vnějších. Jakákoliv kombinace však pořád ještě není potíž. Potíž je ještě jinde. Pojďme se podrobně podívat na vyjádření lidí z prvního odstavce. Jak svoje trable skutečně formulují?  

Měl bych vnímat dobu krize jako příležitost.
Měla bych myslet pozitivně.
Měl bych víc cvičit.
Měl bych být vůči dětem trpělivější.
Měla bych šít roušky.
Měl bych nějak pomáhat společnosti.
Měla bych začít meditovat.
Měl bych chodit do přírody.
Měl bych vše převést do on-line podoby.
Měl bych pracovat víc, aby až to skončí.

Do jaké kategorie všechny tyto výroky patří? Můj vnitřní svět? Asi ne, protože to bych uvedené věci dělat chtěl, a ta touha tu jaksi chybí. Vnější prostředí? Asi taky ne, protože mě k tomu nikdo a nic nenutí - neexistují žádné sankce za nedodržování a očividně neexistuje ani propoj s žádným vyšším smyslem, který bych naplňovat chtěl. Takže kam to patří? 

Vítejte v třetí kategorii, kategorii měl bych. Stojí nikoliv uprostřed chcimusím, stojí zcela mimo. Zvláštní kategorie, která není ani moje (nechci), ani jí negenerují systémy, jejichž jsem členem (nemusím). Potřeby měl bych vychází z mého chápání a interpretace obecné morálky (jak by společnost a lidé v ní žijící měli fungovat), z principu modality (takhle to dělají všichni), z historie (takhle se to dělalo vždycky) nebo z potřeb klíčových lidí okolo mě (maminku to potěší). 

K části takových potřeb si umíme najít cestu, přijmout je, připojit se k ním a internalizovat je. Jiná část se časem zakotví do zákonů, směrnic nebo formálních dohod v rámci konkrétních sociálních systémů.

Pasti, do kterých se sami chytáme

Potíž začíná v okamžiku, potřeby měl bych a moje potřeby nejsou v souladu, ale žádný systém je oficiálně nevyžaduje - jednoduše nechci, nemusím, ale měl bych. Pokud si rozlišení potřeb neuděláme, vzniká zde obrovský prostor pro sebevydírání, sebemanipulaci a následné silně negativní emoce. Když to, co bych měl, naplním, jdu proti sobě, dělám něco, co nechci. A když to nenaplním, jsem ten špatný, protože bych přeci měl. V obou případech se dostavují pocity viny, méněcennosti, nedostatečnosti.

Kategorie měl bych je past. Past, kterou si na sebe (často nevědomě) stavíme. Past, kterou jsme si zároveň zvykli poměrně hojně využívat (a zneužívat) ve vztahu k druhým. Základ pro manipulaci, netransparentní vedení a řízení druhých k mým cílům, kdy nemáme moc nebo sílu nastavit prosté musíš (Měl by sis vyčistit zoubky! Neměl bys na své podřízení tolik křičet, to není hezké!). A koneckonců také základ pro agresivní techniky marketingu (Kdo by nechtěl mít spokojenou rodinu?). 

Jak z toho ven? 

Jak z této pasti ven? Vlastně jednoduše, jako ze všech pastí. Když vím, jak past funguje, rozumím jejímu mechanismu, umím se vyhnout tomu, aby sklapla. Už pouhé uvědomění, že přede mnou na chodníku je nastražena banánová slupka nebo psí exkrement mi umožňuje se nástraze vyhnout. Samotné zjištění, že se mě někdo snaží zmanipulovat, dělá manipulaci samotnou nefunkční a bezzubou. A potřeby měl bych? Zde je to úplně stejné. Pouhé uvědomění, že bych něco měl (nebo neměl), mi v porovnání s tím, co chci a co musím, umožňuje rychlé rozhodnutí, jak z pasti ven. 

První cestou je internalizace – z měl bych se stane chci. Uvědomění, že to, co bych měl, se mi vlastně hodí do krámu, můžu to využít, líbí se mi to. V nějaké míře, v nějakém nastavení. Mladý člověk, který se (konečně) odstěhuje od rodičů a začne žít svůj život, by měl navštěvovat své rodiče, ne? Měl by je past. A chce? Vlastně ano, jednou za čas se mu hodí nechat si poradit od mámy, jak nepřipálit svíčkovou, pomoci tátovi se záludnostmi moderních technologií a s oběma občas zavzpomínat nad starými fotkami. Čas od času je ta návštěva, pokud se ohlídají riziková témata, vlastně to, co chci.  

Druhou cestou je podřízení se v rámci naplňování vyššího smyslu – z měl bych se stane musím. Racionální kalkul. Začíná mi růst břicho, bolí mě záda a hladiny cholesterolu nebezpečně stoupají. Měl bych změnit životosprávu! Měl bych je past. Protože ale chci být na tomto světě dlouho, chci vidět vyrůstat svoje vnoučata, chci ještě napsat tři knížky (vše vyšší cíle), musím změnit životosprávu – musím se k tomu donutit. Příjemné to nebude, ale musím, protože je to cesta k tomu, co chci

Třetí cestou je odmítnutí. Měl bych, ale nebudu. Nebudu podléhat tomu, co by se mělo (kdo to řekl?), tomu, co dělají všichni (ale já nejsem všichni), tomu, co se tak dělalo vždycky (ale svět jde dál a mění se) nebo tomu, co chtějí ostatní (já ale žiju svůj život). Nechci a nemusím, a tak odmítám. Racionální rozhodnutí, které je po emocionální stránce doprovázeno obrovskou úlevou. Nebudu vždycky pozitivní. Nebudu cvičit jógu. Nebudu přispívat na charitu. Nebudu každý večer vařit teplé jídlo. Nebudu mít doma perfektně uklizeno. Nebudu vydělávat miliony. Nebudu mít děti. Nic z toho nechci a ani nemusím. A že se to očekává? Že se na mě občas bude moje sociální okolí koukat skrz prsty? No jistě, protože ti, co do pasti měl bych spadli, nemohou jinak. Otázkou je, zda bych měl být vždy a za všech okolností dokonalý a oblíbený…




 

Zboží bylo přidáno do košíku

Veřejný manažerský výcvik - podzim 2020