Jistota v době nejisté

Jistota je něco co potřebujeme k životu. Vydáváme ji za pravdu a nejistota se pro nás stává nepravdou, lží. Kdo nebo co nám ale dává tu jistotu – data, statisticky významná pozorování… a to i přes to, že popisují jen část reality. Ale vždyť to co neznáme nebo nejsme schopni v současné chvíli vidět neznamená, že je špatné naopak se to může ukázat tím nejlepším. Jak zacházet s jistotou a nejistotou v manažerském světě?

Popravdě, ruku na srdce, co je vlastně dnes jisté? O tom však psát nechci, byť na knihu by to patrně vydalo. Dnešní téma mé glosy je jistota jako něco, co (ne)potřebujeme k životu. Ano, spíš potřebujeme, než nepotřebujeme. Respektive my máme – naše podvědomí, naše duše – pocit, že ji potřebujeme. Dodává nám vnitřní klid a „očekávatelnost“. Vím-li, že bude pršet, dovedu se na déšť řádně připravit. Podobně ve firemní prostředí je plán něco, co dodává našemu „řízení“ jistotu.

Krom toho, že náš mozek vyžaduje jistotu, což mimochodem vede k řadě „chybám“ jeho fungování (biasy a heuristiky, např. D. Kahnemann, Myšlení rychlé a pomalé, 2011), má tendenci tuto nabytou jistotu vydávat za „pravdu“. Pravda je vnímána jako něco obecně platné, jako že „když něco je, tak to je a když něco není, tak to není“ (Aristoteles). Pravda je něco, co je rozumné brát jako objektivní fakt, čemu je radno (bezmezně) věřit. A tak je-li naše jistota pravdou, pak nejistota je nepravdou (F. Nitsche, Mimo dobro a zlo, 2021). Pokud je něco nejisté, mozek má tendenci to vydávat za nepravdivé. A tady vzniká potíž. O pravdě se totiž nepolemizuje, nemá význam ji nějak zásadně řešit, spíš brát jako fakt. I proto je „pravda“ častým filozofickým tématem. Podobně je to i s nepravdou – lží. S ohledem na výše napsané, zkuste nyní porovnat pravda/lež versus jistota/nejistota.

V současném (vědeckém) pojetí světa nám jistotu dávají data, statisticky významná pozorování a popisy. Ty jsou však subjektivní a velmi významně vázaná na konkrétního pozorovatele či hodnotitele. Tedy přesto, že popisují nějakou realitu, popisují jen v lepším případě její část. Popsané paradigma však říká, dají-li nám jistotu, dají nám pravdu. A tak začínáme dláždit cestu do pekel či minimálně do značného omezení se. To co nevidíme, pro náš mozek neexistuje – je nejisté, je lží. Přestože může jít o něco, co až poznáme, budeme jednou nazývat pravdou. Nejistota není lží.

Co tedy s tím? Náš mozek jen tak neoblafnete. Jistotu i pravdu prostě potřebuje. Můžeme přezkoumávat naši jistotu a nejistotu, zkoušet do svého rozhodování vnášet obojí. Pokud přichází nějaká (pro nás/podle nás) dobře zdůvodněná pravda, můžete přemýšlet na jaké jistotě je vlastně založena. Je užitečné naučit se pracovat a žít s obojím, jistotou i nejistotou. Jistota je něčím, na čem je možné stavět, nejistota dává příležitost růstu a změně. Čas od času je užitečné jisté základy trochu doplnit o nově vzniklé jistoty a ty staré vyházet.

Pár příkladů z manažerského světa?

Málokterá strategie je jistá. Je užitečné vědět, na jakých základech ji stavíme – data se zkrátka hodí. Intuice, vizionářství, nejistota je její nedílnou součástí a do dobré strategie patří.

Chcete-li něco řídit, musíte mít plán a musíte měřit. Dají vám jistotu, že jdete vytyčeným směrem. Dají vám schopnost udržet směr, výkon, efektivitu. Pokud se nedaří, je dobré pustit se této jistoty nebo ji alespoň přezkoumat (není to svatá pravda). Možná najdete jinou jistotu. Otázky „proč se neplní“ či „rozkazy začněte plnit“ obvykle nepomohou. „Co uděláme, abychom plnili“, resp. „co vše jsme schopni dnes plnit a co můžeme dělat, aby to bylo lepší“ jsou užitečnější otázky. „Plán, který nelze změnit, není dobrý plán.“ (Publilius Syrus).

Při práci s lidmi často zjistíte, že plán je hezká věc a realita konkrétního rozhovoru jiná. Zde je nejistota řekl bych nutná. Dovolit si opustit plán je proto klíčem k úspěchu. Pozor! Opustit neznamená nemít! Plán je jistotou, o níž se můžete opřít, musíme jej umět prozkoumávat a často i měnit, opouštět, rozvíjet. Pak se stává pomocí.

Na závěr jedno přání: „S nejistotou dojdeš nejdál, máš-li po kapsách dost jistoty“.